32. The Silence before The Storm (CZ)

Předsedající si byl i ve vší své zlosti dobře vědom toho, že Kazi očekává útok a láká ho do bitvy na místě, které si sama určila. A on byl připraven ji tam zničit. Nabídla mu příležitost, o které se mu ani nesnilo. Vládkyně byla oslabená ztrátou syna a plně ji zaměstnávaly přípravy princova pohřbu. Jestli měl někdy dostat šanci, tak nyní. Co na tom, že se i někteří slušní a řádní občané stali zrádci? Co na tom, že se vylomili z jeho hypnotické moci, neboť hypnóza to bylo to jediné, nač byl skutečně nadaný, a přidali se k těm divokým zvířatům v horách. Fauni neuměli nic jiného než se pářit a ty děvky, které celému tomu zvěřinci velely, měly příliš dlouho, příliš velkou autonomii. Víc než vyhlazení té chátry z povrchu zemského by ho bylo potěšilo už jen nalezení podsvětí. A naplnění jeho největšího snu… Až srazí k zemi tu zlatovlasou svini, tu zlatou skvrnu na svém životě, už se mu nikdy nikdo nepostaví. Stará kočka zemře žalem, až uvidí zohavené bezduché tělo dalšího ze svých mláďat. Čarodějové a míšenci skrytí kdesi u jádra Země už se nikdy neodváží vystrčit své všetečné nosy ze svých děr a mágokracie ovládne Atlantidu. A ten faunský kurevník, který se dal kdysi slyšet, že čarodějům nepatří do rukou světská moc a každý mág, který jen moci slouží, se jí souží a přispívá vlastní záhubě, ten si ve své zbabělosti už nikdy nic nedovolí.
Každý moudrý panovník z Bastů si dobře pamatoval, jak Atlantidu získal a byl si tak plně vědom toho, že nebezpečí může přijít z venku. A tak nikdy nikdo nenechal zničit jediný použitelný válečný stroj a výzkum nových stále pokračoval. Jen profesionální armádu již Bastové dávno nevydržovali. Ale předsedající věděl, kde vzít vojáky. Atlantida má desítky milionů obyvatel a ti za ním půjdou, protože za ním stojí sbor, a když mu celý sbor postoupí svou sílu, nebude na celém světě nikoho, kdo by se mu vyrovnal. Stačí překonat jedinou překážku…

Vládkyně cítila, jak jí tělo prostupuje horečka. Nemoc jí vzala sílu z údů v nejnevhodnější čas. Její syn ležel nabalzamovaný v rakvi, pohřeb ještě nebyl nachystán a venku se dělo něco strašného. Poddaní ji potřebovali. Potřebovali její rozhodnutí, potřebovali, aby se postavila jednoznačně na jednu nebo na druhou stranu a učinila rázný konec všem nepokojům. Kdysi jako dítě přísahala, že předčí svou matku a nenechá si nikdy radit od nepovolaných. Nikdy nedovolí, aby ji někdo nebo něco vyřadilo ze hry. Nepovedlo se jí to. Dokázala se zbavit svého bratra, který neměl nejmenší právo usednout na trůn. To byla její životní výhra a stála ji dvě první děti. Tak se platilo za hříchy předků. Její babička, poslední skutečně slovutná Vládkyně Elvíra Kaliona, učinila během své mnohaleté vlády jedinou chybu. Dovolila, aby si Mona Elvíra vzala elfa. Jako stvrzení, že na občanskou válku již je zapomenuto. Jako stvrzení, že i následnice trůnu se může provdat z lásky. Snad bláhově doufala, že sňatek s posledním elfím prinóblem zajistí na dlouhá léta mír. Ale skutečnost…
Její syn byl mrtvý, její bratr byl mrtvý, její otec už možná také a její matka někde v ústraní akorát od všeho odvracela tvář. Jako vždycky. Kdyby tak přišla… kdyby alespoň jednou jedinkrát přišla za tím, kdo ji doopravdy potřebuje. Mohla by zaujmout Arielino místo a nikdo by to nepoznal. Ariela Mona by měla čas se zotavit… čas… Ale Mona Elvíra nepřijde, nikdy nepřišla. Ariela musí vstát hned ráno. Až se probudí, bude jí dobře. Tak dobře, že dokáže splnit své povinnosti.

Smrť tu noc měl mnoho práce, jako ostatně vždy, ale i tak si vyšetřil chvilku, aby se stavil za svou dcerou. Od té doby, co zdědil Kryštofův obvod, to také nebyl až takový problém. Dostal ho se všemi výhodami i nevýhodami a tedy i s amorfním časem. Vyhledal ji v prostředí, které mu bylo bližší – v jejím trůnním sále. Stoupl si tam, kde mu už léta náleželo místo, za trůn.
„Ahoj tati,“ ozvalo se sotva slyšitelně zpod nejtemnějšího pláště dřív, než se jeho ruka dotkla jejího ramene. Pochopitelně. Úděl krále či královny spočíval především v tom, že takový nešťastník měl dokonalý přehled o pohybu svých poddaných.
„Ahoj Kazi,“ mluvil úplně potichu, protože ona slyšela velmi dobře a ve stínech mohl být někdo, o kom on nevěděl, „máš pár minut? Již velmi dlouho jsi mě nenavštívila v mém domě.“
Nestalo se vůbec nic. Žádný zvuk. Ani jiskřička. Jen pod kápí se nepatrně pohnuly rty, což Kosmas nemohl vidět a řekly: „Čekám před branou.“

Smrťovo obydlí bylo prototypem strašidelného domu. Za vysokou bránou vedla mezi umělými černými keři úzká stezička k prázdnému dveřnímu otvoru křivě postavené budovy, která zdánlivě hrozila spadnutím. Kosmas se dotkl mříží a brána se nezvučně otevřela. Kazi vstoupila do zahrady a on ji následoval. Nikdy se ho nezeptala, proč dal domu právě tuto stereotypní podobu. Ani když ji sem vzal poprvé. Prostě jen zamířila ke vchodu stejně jako tentokrát. V hale se zastavila a čekala, kam ji zavede. O věšák se opíralo bílé dámské paraplíčko. Kazi vedle křehkého okrasného předmětu působila nepatřičně. Kosmas zamířil ke schodům a zavedl ji do malého salónku, kde jediným ne zcela černým předmětem byla šachovnice. Kazi odhodila plášť na židli a zeptala se: „Dáme partii?“
„Ano,“ přikývl Smrť, „nezahrál jsem si, ani nepamatuji. Něco k pití?“
„To co ty.“
Smrť položil na vedlejší stolek dva hrnky horké čokolády a povzdechl si: „V kuchyni se mě i po těch letech pokaždé leknou.“ Posadil se proti ní a stáhl si z hlavy kápi. Velmi se podobal Kryštofovi, ale vlasy měl pouze barvy mědi. Vypadal nesmírně unaveně, ale ve strhané tváři se nedalo nic vyčíst. Nepřístupný výraz sochy, stejný jako nosila tak často i Kazi, neprozrazoval nic z toho, co se děje za ním. Rozestavil na svojí straně šachovnice bílé figury zatímco Kazi před sebe stavěla černé. Pak se napila čokolády a čekala, až zahájí hru.
Krátce se zamyslel, položil ruku na figuru pěšáka a táhl na pole E4: „To, k čemu se chystáš, není dobrý nápad.“
Kazi posunula pěšáka na D5: „Nevměšuji se.“
Ihned jí ho sebral: „Tvá matka je na tom zle.“
„Viděla jsem.“
„Obávám se, že ať to skončí jakkoliv zničí tě to. Tebe. Ji. Mne. Celou rodinu.“
„A?“ Kazina ruka přesunula jezdce na F6.
Kosmas se opřel a díval se na dceru. Věděl o ní všechno, co lze o druhém zjistit nezúčastněným pozorováním v okamžicích blízkých smrti. Ale co věděla ona o něm? O jeho porušování předpisů se už coby královna dozvěděla. To bylo nezpochybnitelné. A co ještě?
Kazi pozorovala, jak otec přemýšlí. Jistě. Je to dobrý hráč, ale s velkou slabostí pro figuru královny. Matka si nejspíš nikdy v plné míře neuvědomila, jak ho ničí. Jak ji ničí. Kryštof za to zaplatil životem a ani to nepřimělo jejího otce podřídit se předpisům, jež však nebyly bezúčelné. Chtěl ji varovat, aby neopakovala jeho chyby, nebo pokračuje v dříve rozehrané partii?

Bílý pěšák byl přesunut na D4.
„Je to moje vina.“
Kazi vzala jezdcem pěšáka z D5: „Nevěděl jsi přece, že jsem živá.“
„Věděl.“
„To že se vrátím ne.“
„To ne, ale předpis je předpis. Kdybych žádný neporušil, všechno mohlo být jinak.“
Pokrčila rameny: „Každý někdy poruší nějaké pravidlo, ne každý zaplatí tak tvrdě.“
„Nenarodila ses v tomto domě. Proto tě mohl Zeus ukrást.“
„Já vím. Ale i kdybych se narodila tady, musel bys mě vzít do časoprostoru. Zde bych nevyrostla.“
„Ano, stihl bych ti zajistit nějakou ochranu. Narodila ses, tak jak jsi. Mít čas to zamaskovat, Zeus by nikdy…“
„Prostě se to stalo.“
„A byla to chyba.“
„Takto se dá nahlížet na mnoho věcí.“
Smrť táhl jezdcem na F3: „Byl jsem netrpělivý. Začal jsem učit Kryštofa.“
Kazi se natáhla po šálku s čokoládou. Král. Zdánlivě nezajímavá figura v pozadí. Manželovi či manželce hlavy státu na Atlantidě nepříslušel žádný zvláštní titul. Ponechávali si svůj původní, pokud nějaký měli. Její otec žádný titul neměl. S médii hovořil jen vzácně a média o něj projevovala zájem prakticky jen tehdy, když byla Vládkyně těhotná nebo když v rodině došlo k nějakému neštěstí. Občas ho pozvali do nějakého vzdělávacího pořadu. Ale většinou se mu všichni vyhýbali, protože jakmile oblékl pracovní úbor, každý viděl to, co si myslel, že by měl vidět v posledních okamžicích – a Kazi si nebyla jistá, zda ho vůbec někdy viděla v civilu. Její děd měl zásadní vliv na vládu její babičky – a ta to věděla. Její matka si myslela, že se jí podařilo najít muže, který ji bude milovat a nebude se plést do panování – ale nevěděla, že jeho zvrácená láska sahající daleko za hranice zdravého rozumu ji bude stát nejméně dvě děti. Ani dnes to neví. Kosmas a Ariela. Rodiče třiceti dětí. Velká láska. A velký problém s dodržováním pravidel.
„My jsme to věděli,“ střelec vyklouzl z Kaziných prstů na G4. „Já a Kryštof jsme věděli, jak to musí skončit. Neřeš, co bylo, přítomnost má dost vlastních problémů.“
Smrť postavil střelce do zákrytu za jezdce: „Byl to můj milovaný syn.“
„Byl to můj milovaný bratr,“ odvětila Kazi a táhla pěšákem na E6. „Máš ještě osmaadvacet dalších dětí.“
Smrť předvedl na šachovnici malou rošádu, aby nemusel reagovat na to, že sebe nezapočítala: „Proto jsem se s tebou dnes sešel. Nechci, aby měly stejný osud.“
„Nikdo další nemá takový osud,“ zamítla Kazi s pohledem upřeným na hrací plochu.
„Myslíš?“ v jeho hlase zazněl nepříjemně trpký podtón.
Druhý černý jezdec, který dosud stál na startovní pozici, se o políčko posunul: „Neřekla jsem, že nikdo další nezemře.“
Táhnul pěšákem na C4: „Prosím, vynech z toho to čarodějnické slovíčkaření. Nevím pak, jestli mluvím se svojí dcerou nebo s Atilou.“
„Jsem čarodějka. Mimo jiné. Mám na to slovíčkaření určitý výcvik. Ale pokusím se.“
Kazi uskočila jezdcem do bezpečí. Takže se zná s Atilou. Zřejmě dobře. To pro ni byla novinka. Nikdy neměla ve zvyku strkat nos do cizích záležitostí, dokud nenabyla dojmu, že se jí týkají. Nejvyšší velekněz ji nějakou dobu učil. Vysloveně si to vymínil tehdy, když mu šlo o život – ona ho smí zachránit, on ji smí učit. Stál v tu chvíli mezi životem a smrtí. Mnohokrát byla v blízkosti někoho, kdo se zrovna nacházel v nezáviděníhodné situaci. A zrovna tak se v ní nejednou ocitla ona sama. Možná že stejně jako jí na Marsu dělal společnost Kryštof, dělal jí předtím společnost i otec, jen se málokdy ukázal. V Kazi se probudilo podezření. Ale na druhou stranu… pokud jsou její otec a nejvyšší velekněz přátelé, je snad něco zvláštního na tom, že to ani jeden z nich nikdy nezmínil? Mistr magie učí učedníka jiným věcem, než koho z jeho rodiny zná. A otec se o Atilovi zmínil tak mimoděk… Kdyby před ní chtěl z nějakého důvodu vyloženě utajit, že se znají, přece by o něj jen tak nezakopl v řeči. Proč by si neměla myslet totéž, co před třemi tahy? Leda, že by ho zmínil schválně, aby dospěla k závěru, že neví nic, zatímco ví příliš a… Směr, kterým se vydaly její myšlenky, se jí nikterak nezamlouval.
Kosmas postavil druhého bílého střelce před prvního. Zabarikádovaný král, odkrytá královna: „Je to otázka zodpovědnosti. Musíš vést tuhle válku? Otírat se myslí o matku? Nevidíš, kam to směřuje? Všem nám to ublíží.“
„Věřím ti, že chceš pro všechny jen to nejlepší,“ ujistila ho Kazi hned po tahu jezdcem na C6. „Ale musím ti zopakovat, že to, co se stalo, není něčí vina, je to osud. Chceš-li pro rodinu lepší osud, chovej se k němu zodpovědně. Nezasahuj do něj.“
Také táhnul jezdcem – na D2. Kazi pokračovala střelcem na F6 a tentokrát to byl Kosmas, kdo se natáhl po čokoládě. Kdyby věděla. Kdyby jen tušila. Kazi měla skutečně tu ctnost, že se nestarala o to, co dělají ostatní, dokud to nepovažovala za nebezpečné. Pokud v ní vůči němu vzklíčí nedůvěra… Inu, pak by se mohla podívat jednoduše do vlastní knihy života a zjistit, co všechno vlastně prožili společně. Nejspíš by to znamenalo konec. Cesta, kterou mezi sebou vybudovali – taková ta obyčejná štěrková cestička mezi příbuznými, kteří se potkají po mnoha letech, by rychle zarostla bodláčím. Copak by jí to mohl říct? Představil si, jak říká:
Dcero, celou tu dobu od chvíle, kdy ses vrátila až do chvíle, kdy ses nechala obětovat v síni návštěv, jsem tě pečlivě sledoval. Protože jsem se tě vždycky bál. Stále se bojím. Že se mi bezděčně pomstíš za to, že jsem tě nechránil, a zničíš vše, co jsem budoval.
Ne. To se nikdy nesmí dozvědět. Dohlížel na její život daleko za hranice slušnosti. I když jí nikdy nechtěl uškodit, také jí zdánlivě nikdy nepomohl. A když ji pomohl, nepomohl jí dost, aby to vyrovnalo jeho vlastní pocit viny… A teď proti němu seděla a nevšímaje si praménků slz, které jí stékaly po tvářích, žádala ho, ať se chová zodpovědně a nezasahuje. Žádala ho, ať přenechá otěže osudu. Nikdy nesmí zjistit, co všechno vlastně udělal. Neměla by pro jeho nejlepší úmysly ani špetku pochopení…
Konečně si rozmyslel tah. Přesunul jezdce na E4: „Já jen nechci, aby si někdo ublížil.“
„Já vím,“ řekla Kazi a udělala malou rošádu. Kosmas jí vzal koněm střelce z F6, což mu bez delšího rozmýšlení oplatila tím, že na uvedenou pozici přesunula královnu. Potřebovala mluvit se svým drakem, ale spojení tady bylo jako ocelové lano. Silné, ale hluché. Výměna informací na úrovni kvalitního rozhovoru nebyla možná. Jen obrazy a pocity zastřené vzdáleností. Esrevinu byl ztělesněnou živoucí duší života v jejich vesmíru, jeho pohyb dimenzemi byl omezený. Ale ona byla nakonec také královna. Může si odskočit a vrátit se do stejného bodu aniž by to poznal. Ve skutečnosti již v tomto okamžiku byla na dvou místech na jednou, což jí značně usnadňovala skutečnost, že bytí v černé dimenzi se nápadně podobalo nebytí. Využije, že si otec rozmýšlí tah.

Na Atlantidě se blížilo ráno. Kazi se napůl probudila. Drak byl zmenšený na velikost kyklopa a dělal to, co dřív dělal Koha. Spal jí stočený na hrudi a tížil. Na okamžik si vzpomněla na jednookého kamaráda. Ode dne, kdy ho zanechala v Paláci s tou bílou kyklopkou a košíkem koťat o něm neměla žádné zprávy. Jak se mu asi daří? Ale nebylo kdy se nad tím zamýšlet, v jiném světě na ni čekala rozehraná šachová partie: „Estrevinu…“
„Ano,“ zabručelo to z drakovy mysli.
„Táta mě asi celou dobu sledoval.“
„Při čem?“
„Při všem, co bylo dostatečně blízko jeho pracovním povinnostem.“
Drak si na ní hověl pořád stejně: „A co má být?“
To byl ten problém s draky a dračí logikou.
„Byly to docela soukromé okamžiky.“
„Co je to soukromý okamžik?“ nechápal drak.
„To je okamžik, kdy si mnoho inteligentních tvorů nepřeje, aby byl v jejich blízkosti někdo, koho se to nijak netýká. Jako třeba v okamžicích prožívání velké bolesti. Nebo při sexu.“
Esrevinu se začal chytat: „Co při vylučování?“
„Taky.“
„Já s tebou ale zůstávám ve spojení, i když zrovna vylučuješ,“ drak otevřel oči. Pokud se to na dračí tváři dá poznat, vypadal vyděšeně: „Jestli chceš, abych s tebou nebyl v tvých soukromých okamžicích, tak v tom ti nemůžu vyhovět, to by mě zabilo.“
Kazi na něj nevěřícně zamžourala: „Jenže ty jsi v podstatě já.“
„Když půjdeme dostatečně do hloubky, tak v podstatě ty je každý,“ drak jí strčil hlavu do výstřihu, aby se vzápětí vynořil s drobnou rybkou v tlamě.
Kazi ho chvíli pozorovala: „Tak to jsem asi jen moc vztahovačná.“
„Takže jsme to vyřešili?“
„Ne, takhle rychle bohužel nepracuju.“
„Ale nechceš po mně, abych se od tebe odpojil?“ ujišťoval se Esrevinu a bryndal jí přitom rybí krev mezi prsa.
„Ne,“ řekla Kazi. „Ale přestaň si ze mě dělat talíř.“

Smrť posunul věž na C1. Smrt pěšáka na H6. Následoval bílý pěšák na D5 a černá věž na D8, načež proběhla výměna černého koně za bílého střelce, k jehož sebrání došlo na poli B6 pomocí pěšáka. Posunem na B3 se konečně dostala do pohybu bílá královna. Kazi vzala bílého jezdce na F3 střelcem a obětovala ho tak královně, poté táhla jezdcem na D4.
„Garde, tati,“ oznámila. Soustředila se na hru, aby uhrála dojem, že už není o čem mluvit. Potřebovala si dobře rozmyslet, zda má nebo nemá otce obvinit ze šmírování. Jak ho znala, tak co viděl, do toho zasahoval, jen aby ochránil nejsilnější figuru. Určitě si alespoň myslel, že ji ochraňuje.
Kosmas uhnul královnou na G4. Kazi chvíli zvažovala, zda to za to stojí, ale pak nechala druhého jezdce padnout na poli E2, kde s ním vzala střelce a kde si ho ihned vzala bílá královna. To bylo na jejím otci vždy poněkud nebezpečné – jakmile si myslel, že dělá správnou věc, jednal velmi rychle. Pokud by ho obvinila teď, vše zapře. Pokud si ale bude myslet, že o ničem neví, dokáže ho příště chytit při činu. Černá věž na E8. Ne, v téhle věci Kazi nemůže postupovat přímo. Kosmas se přidržel své oblíbené figury. Zřejmě také přemýšlel ještě nad něčím jiným než nad hrou, protože jinak by nikdy tak brzy nenabídl královnu. Ani výměnou za královnu protihráče. O kolo později stál na poli F3 bílý pěšák, na hrací ploše chyběly obě královny a Smrť dopil čokoládu a přimhouřil oči. Podle toho Kazi poznala, že teď už pro něj hra ztratila smysl a brzy skončí. Rychle si navzájem odstranili z pole po dvou pěšácích. Černá věž na D2 a uskočení bílého pěšáka na B4, ztráta vedlejšího na pozici A2 a černého na B7. Černá věž na E6, bílá na D1, černá na F6, bílá na D8.
„Šach,“ oznámil Smrť s ledovým klidem.
Kazi byla ráda, že se musel zastavit, aby jí to oznámil a že šach je dostatečným důvodem pro zpomalení hry. Udržovat otcovo tempo hry bylo značně náročné. Řešení se bohužel nenabízelo mnoho a tak utekla s králem na H7. Následovala bílá věž na D7, černá na F3, bílá na F7, černá na tamtéž a druhá bílá věž také tam. Druhá černá věž na B2, bílá na F4.
Kazi táhla králem na G6 a při tom si dopila čokoládu. Byl to průhledný způsob, jak získat čas na rozmyšlení, zda lze hru ještě vyhrát. Smrť se trochu odtáhl od hrací desky a pak s pokrčením ramen přesunul krále na G2.
„To nedohrajeme,“ oznámil. „Remíza?“ (19)
Kazi se ještě chvíli dívala na rozložení šachových figur. Když nepřijme, bude hra jen o tom, kdo udělá první chybu. To nechtěla.
„Dobře,“ souhlasila.
„Kazi,“ Smrť se tvářil velmi vážně, „víš určitě, že chceš vést občanskou válku? Myslíš, že můžeš vyhrát? Vždyť nevyhraješ ani šachy.“
Kazi sklidila figury a také nasadila vážný výraz: „Můžu neprohrát.“
„Ale válka…“
„Přiostři kosu.“
„A matka…“
„Otče,“ Kazi se zvedla k odchodu, „teď s tebou nehovoří jen tvoje dcera ale i tvoje královna a říká ti, že jestli ještě jednou porušíš některý z našich zákonů, tak za tebe sežene náhradu a končíš.“
Kosmas ani nemrknul: „Je velmi těžké sehnat náhradu.“
„I kdybych měla tvoji práci dělat sama,“ usmála se Kazi a byl to jeden z těch úsměvů, které nevěstily nic dobrého.
Smrť se také zvedl: „Tak snad abych se vrátil do práce, dokud ještě můžu?“
„Pozdravuj ode mne mámu.“
Zatvářil se rozpačitě: „Nemyslím, že chce, abys ji pozdravovala. Trochu tě obviňuje ve věci úmrtí tvého bratra.“
Kazi přikývla: „Jistě, že mě obviňuje. Trochu je eufemistický výraz.“
„Všichni potřebují viníky,“ otec jí položil ruku na rameno. „Zlom vaz.“
„Díky. Brzy to začne.“

Vládkyně otevřela oči. Nebyla ve své ložnici. Ležela na nepohodlném vězeňském kavalci. Zamřížovaným oknem svítilo do cely modravé sluneční světlo. Vstala a vyhlédla ven. S oblohou bylo něco špatně, ale jinak vše nasvědčovalo tomu, že je stále v Paláci. Uvěznili ji v jejím vlastním domě? Lehla si na podlahu, přitiskla nos ke škvíře pode dveřmi a začichala. Kromě prachu a kovu cítila dva cizí pachy. Dva muži, ptačí lidé. Trochu přismrádali magií. Takže ji unesli, zatímco spala. Nemá snad ložnici zabezpečenou proti přemisťovacím kouzlům, takže jediný, kdo se dostane dovnitř jinak než dveřmi je její muž? Nestojí snad přede dveřmi deset elitních strážných právě proto, aby se mohla v klidu vyspat? Chvíli o tom uvažovala. Zřejmě už nestojí. Neměla ve stráži žádného mága. Všechnu obranu proti magii zajistila její dcera s dvojčaty. Vyvolala si tu vzpomínku. Kazi stojí proti ní ve zbrojnici a podává jí šifrovanou zprávu o provedených opatřeních, na konci stálo: „Kouzla vydrží dlouho, ale pokud by došlo k velkému magickému útoku, mohou být prolomena. Drž to v paměti.“ Takže předsedající nasadil některou z dobrých loveckých jednotek vycvičených k chytání elfů a míšenců. Asi nemohla očekávat, že by byl až tak hloupý, aby všechny dobré jednotky poslal proti Kazi. Musel si něco schovat pro případ, že nastane nějaká neočekávaná událost, která ji oslabí a bude vyžadovat rychlé rozhodnutí a zásah. Jako třeba smrt jejího syna. Vládkyně se vrátila na lůžko. Takže ji vyšachovali ze hry. Co teď?

(19) Pozn. autora: Použitá šachová partie se odehrála v roce 2010 na MSR mládeže. Bílé figury měl Lukáš Tropp, který po svém 31. tahu nabídnul remízu, černé Šimon Skotnický, který ji akceptoval. Doufám, že se oba hráči spokojí s touto teď již nikoliv nenápadnou reklamou na šachy (a na mladé slovenské šachisty) a nesetkáme se u soudu.