33. The Storm (CZ)

Kazina zbroj ještě hřála. Někdo ji nechal v noci na prahu. Spolu s dlouhým zlatým bičem. Pod bičem byla cedulka s poznámkou: „Jmenuje se Psí oháňka.“ Esrevinu nakonec zvítězil a tak tam pro něj žádné brnění nachystané nebylo.
„Tak proto ho potěšilo, že jsem si vybrala bič,“ sdělila Kazi svému drakovi. „Našel si v tom prostor pro urážku.“
„Je urážlivé mít oháňku?“ zeptal se Esrevinu. „Mně se ta moje docela líbí.“
„Není na tom nic špatného. Aureilián si myslí, že psi jsou špinavá zvířata. Stejně jako míšenci. A tak jsem vořech a mám psí oháňku, chápeš?“
„Vlastně ne.“
Během tohoto rozhovoru Izabela seděla na oltáři a pozorovala, jak si Kazi se Stelou navzájem pomáhají do zbrojí. Bylo to oboustranně vstřícné gesto. Sestra již s Kazi nebyla v sváru.
„Aspoň něco,“ řekla Izabela Dnivivaldovi.
„Obě se na to těší,“ sdělil jí drak. „Cítím to v jejich dechu.“
Izabela zavrtěla hlavou: „Nezabiješ. To jsem poslední, kdo by se toho rád držel?“
Rút s Naďou snídaly. Venku byla ještě tma.
„Doufám, že to dneska začne,“ pokusila se o zahájení konverzace Rút, ale nikdo nenavázal, takže jen doplnila: „Jestli chce někdo před bojem opéct topinku, stačí říct.“
„Blíží se k nám armáda,“ odvětila Kazi, „je tak hlučná, že ji slyším už od chvíle, kdy nastartovaly všechny stroje. Udělej mi deset topinek. Myslím, že nebudu mít čas zajít si někam na oběd.“
Rút se otočila na Kazinu osobní stráž: „Chlapi, kdo chcete topinky, podejte sem nějaký chleba.“
Fauni se po sobě nejistě podívali.
„Nechat si opéct topinky není projev závislosti na ženách,“ oznámil jim Blažej. „Rút by nám klidně udělala topinky, i kdyby byla muž, že ano Rút?“
Rút prudce přikyvovala: „Jasně. Dáte si topinky, dědo?“
„Rád.“
„Naše polopekelná kuchyně, je tu pro vás.“
„Rút ráda vaří,“ vysvětlila faunům Naďa. „Už od dětství. Umí čaj, topinky, párky a připálit jakýkoliv polotovar.“
„Umím taky Bánh rán, ale na to teď nemáme ingredience,“ pokrčila Rút rameny.

„Všichni připraveni?“ zeptala se Kazi před chrámem.
„Jak to vlastně bude vypadat?“ chtěla vědět Izabela.
„Hnusně.“ tipla si Rút.
„Kouzlo nás chrání před bombardováním a obecně před průchodem samotných strojů. Protože ho vytvořilo velké množství lidí, mělo by vydržet. Členové sboru na jeho prolomení nemají schopnosti.“
„Jestli mají, tak to bude genocida,“ mračila se Naďa.
„Naďo,“ obrátila se k ní Kazi. „Dělaly jsme na tom i my. Vydrží to. Nedostane se sem nic, co nemá živého pilota. A velká část naší armády je čistě mechanická, takže bude muset zůstat venku.“
„A když posadí každému stroji na záda vojáka?“ nenechala se uchlácholit Naďa.
„Tak jsme celkem v háji,“ připustila Kazi.
„Jaký je plán pro tenhle případ?“ ptala se dál Izabela.
Kazi se usmála: „Všechny zmasakruju.“
Izabela si povzdechla: „Že já se vůbec ptám.“
Kazi se vyhoupla na Esrevinova záda a odletěla. Po té, co se jí podařilo zbavit se Aureliána, probírala s nejvyššími veliteli rudovorské armády strategii. Fauni nikdy nebyli zrovna dobří ve vytváření hierarchických organizací, velení náleželo Rózině družině a bylo na nich, aby vhodně rozdělili fauny mezi sebe a našli mezi nimi další velitele, kteří je rozdělí na menší útvary. I když nepůsobili jako armáda a nefungovali jako armáda, dokázali se dostatečně zorganizovat během pár hodin. A od výhní proudilo celou noc k vojákům vybavení. Rút se na tom nějak dohodla s Luciferiou. Takže teď nebylo potřeba, aby Kazi osobně udělovala další rozkazy. Co potřebovala, byl přehled. Obletěla na dračím hřbetu celé území faunské kolonie. Pak zakroužili nad Rudovorem a snesli se na vrchol horského štítu. Bylo na ni dobře vidět. Tuze dobře…
Mezitím odletěly také Naďa a Rút.
Stela se podívala z dračího hřbetu na Izabelu, která se chystala nastoupit službu v polní nemocnici: „Drž se.“
Na to Nedobel rozepjal křídla a odletěl.
„Stelo,“ Blažej vyskočil a zkusil se zachytit za Nedobelův ocas. „Stelo počkej, kam letíš?! Róza mě zabije…“ Po těchto slovech se rozeběhl směrem, kterým drak odletěl.
Izabela se rozhlédla. Před chrámem zůstala Kazina osobní stráž.
„Co budete dělat vy?“ zeptala se asi třiceti faunů připravených k boji. „Kazi někam odletěla.“
„My jsme její stráž jen formálně,“ ozval se ze skupiny jeden hlas. „Naším skutečným úkolem je chránit tebe.“
„Cože?“
„Kazi se vyjádřila jasně,“ ozval se někdo další. „Nikdo nebude mít sex s Izabelou proti její vůli.“
Izabela sebou škubla: „Co?“
„Budeš se starat o zraněné fauny. Co se týče souhlasu ženy s pohlavním stykem, zajímá zraněné fauny ještě míň než nezraněné.“
„Pokud to vůbec jde.“
„Vy jste taky fauni,“ upozornila Izabela na zřejmý fakt.
„My jsme jiní.“
Izabela se ohlédla na Dnivivalda. Nevypadalo to, že by se chystal proti faunskému doprovodu jakkoliv protestovat. Obrátila se zpátky k faunům: „A jak vám mám říkat, pánové?“
Mezi fauny to zahučelo: „Jakkoliv.“
„Máte třeba nějaká jména?“

Za rozbřesku viděla Stela, že pole za lesem se změnila. Místo obilí tam rostli vojáci. Po celém obzoru se to zazelenalo výkonnými vznášedly a transportéry. To nevypadalo dobře. Obrátila hlavu, v dálce spatřila nad Rudovorem zlatou tečku. Zdálo se, že Kazi se nadobro zbláznila. Stela hladce přistála mezi stromy. U kmene stromu tam seděl Blažej a spal.
„Ale ne,“ povzdechla si Stela. „Tady nemůže zůstat. Tudy půjde pěchota.“

Kazi stála na skalním štítu, pohled upřený vzhůru. Pozorovala pár blížících se transportérů. Ještě nebyly na dostřel, takže ji neohrožovaly. Mohla se k nim vydat sama nebo na draku. A vystavit se tak nebezpečí. Mohla požít nějakou hrozivou kletbu. A čekat na její následky. Místo toho tam jen stála a dívala se k nebi. Pak začala odříkávat:
„Foukej, foukej větříčku,
shoď mi jednu hruštičku,
shoď mi jednu nebo dvě,
sladké budou obě dvě.“
V ten ráz spadly oba transportéry po kolmici k zemi a vybuchly. Jako když pošlete rachejtli ze shora dolů. Izabela to s hrůzou pozorovala. Pak si k sobě přitáhla dračí hlavu a sotva slyšitelně zašeptala: „Dnivivalde, proč jsi jí vyhověl?“
Dnivivald vážně poslouchal, trochu se zamyslel a naklonil hlavu ke straně: „Ty si myslíš, že je to dětská říkanka, něco jako modlitba k větru, hm? Jenže tohle je hlavně kouzlo. Jistě, učí se ho děti, když začínají čarovat, dospělí dávají přednost kouzlům beze slov, nebo méně náročným na paměť. Ale čaroděj na úrovni velekněze nebo lepší by s takovým kouzlem mohl nadělat pěknou paseku. S větrem to nemá nic společného. Je to metafora. Zničí to to, co drží nahoře věc, kterou chceš dostat dolů. Třeba zlomí stopky ovoce.“
„Proč používá dětské kouzlo?“ nechápala Izabela. „Má tolik možností…“
„Protože nemá skoro žádný zpětný náraz,“ přerušil ji drak. „Může ho opakovat bez následků, jak dlouho bude chtít.“
„Bez následků?“
„Za jiných okolností by to bylo bez následků,“ vysvětlil drak. „Ale teď zabíjí. Následky to mít samozřejmě bude. Jen jiné a později.“
„Co když měli nejdřív vyjednávat? Vyzvat nás, abychom se vzdali?“
„Copak by se Kazi vzdala?“

V hlubokých lesích bojovali mechorosti a lesní fauni vyrovnaný boj. S technikou nepřítele se měřit nemohli, zato jejich mimikry dané přírodou daleko předčily maskování vojáků. Stela se přesouvala mezi jednotlivými ohnisky boje a vrhala se na nepřítele bez většího rozmýšlení. Proti kulkám a laserům ji chránily její šaty, které si nechala pod brněním. Sice jí trochu komplikovaly pohyb, ale klady stále převyšovaly zápory. Nedobel se do boje nezapojoval, pouze létal s ní a poutal pozornost vojáků. To bylo velmi nápomocné, protože neexistovala kulka, která by ho mohla zranit. Všechny je s tichým bubláním vstřebával do sebe jako bažina. A lasery neměly šanci proniknout jeho šupinami. Domluvili se, že draci nebudou přímo zasahovat do boje. Za nimi prakticky v závěsu létal Dnivivald a posílal zraněné po větru do bezpečí.

Brzy přestaly přilétat transportéry, protože Kazi vše, co proletělo příliš blízko, poslala k zemi. Všechny Atlandské armády se teď soustředily na vstup do lesů. Tam operovala Stela a také Naďa s Rút. Kroužily nad lesy a Rút upozorňovala Naďu, kde je založeno na požár a Naďa hasila. Dole pod horami viděla nemocnici a chvílemi dokázala rozpoznat bílou skvrnu. Izabela se snažila.

Izabela dělala vše, co jí mágové, kteří přišli z podsvětí jako ošetřovatelé, zadali. Nosila vodu, chystala obvazy, brzy se naučila vyndávat kulky. A její doprovod to dělal všechno s ní. Brzy si zapamatovala svých třicet společníků jmény. Byli ochotní a pracovití.
„Je to strašné,“ opakovala co chvíli Izabela. „Tolik utrpení.“
Zraněných byly již po prvních pár hodinách boje stovky. Kromě lékařů se mezi provizorními lůžky pohybovaly ženy a dávaly se veřejně k dispozici.
„Nechápu to,“ prohodila Izabela směrem k faunům. „Copak se vůbec nestydí?“
Vysoký faun, který se jmenoval Žarko a kterého odhadovala asi na třicet let, zrovna kontroloval, kolik ještě mají nití na sešívání ran: „Zvykly si. A teď, když jde o život, teď je to maličkost. Ale je zlé, že zatím tu je jen jedna Paní. Mělo by jich být víc tady než na frontě.“
Izabela se zamračila. Stela s Naďou ji před časem donutily přečíst tenký spisek o faunech. Ale ona si stejně neuměla představit skutečnost, dokud ji neviděla na vlastní oči.
„Která to je?“¨
„Petula,“ odpověděl Žarko. „Taková drobná. Vidíš ten shluk faunů s lehčími zraněními, co postávají tamhle vlevo od nás? Tam někde je Petula.“
Izabela se podívala tam, kam ukazoval. Postávalo tam a posedávalo několik desítek faunů. Otřásla se: „Se všema?“
„Uvidíme. Je to hodná holka. Pečovatelský typ. Vydrží. I kdyby ji pak měli měsíc léčit.“
„Měsíc?“
„Ale ne,“ usmál se Žarko. „To jsem jenom tak plácnul. Tak dlouho ne.“
„Není to hřích?“ zeptala se Izabela v zamyšlení sama sebe.
Žarko si ale myslel, že otázka platila jemu: „Proč? Vždyť pomáhá z čisté nesobecké lásky. Co vím, tak to není žena, které by se po nocích zdálo o tom, jak se na ní střídají desítky faunů. A přesto přišla a jako jediná je tam, kde je jí skutečně třeba.“

Ariela Mona, bývalá vládkyně Atlantidy, se opřela o mřížované okénko své cely. Zuřila, odstranili ji tak snadno… A teď se musela dívat, jak posílají její poddané bojovat s její dcerou. A její dcera byla všehoschopná. Brzy nebude v této zemi komu vládnout…

Sbor jim nedopřál oddechu. Předsedající chtěl Kazi utahat. Nezáleželo mu na tom, jaké budou ztráty. Jen když se mu ji povede unavit. Kdo je unavený, dělá snadno chyby. S první tmou vstoupily do lesů stroje. Stalo se to, čeho se obávala Naďa. Ukázalo se, že plán pro tuto situaci přeci jen existuje, protože všichni fauni se stáhli do hor. Tehdy to začalo být skutečně krvavé.

Rút přispěchala k Luciferie hned po soumraku.
„Musí to být tuhle noc,“ sdělila Luciferie naléhavě. „Ráno bude po všem.“
Luciferia se usmála: „Doufám, že víš, jak mají vypadat žně.“
„Naprosto přesně.“
„Tak jak to uděláme?“
Rút obalila jejich těla iluzemi. Jen šaty si musely vyměnit. Celá výměna trvala sotva patnáct minut. Rút skutečně od doby, kdy se vylíhl Jerfelus, leccos nacvičila.
„Musíš se pro věc trochu zapálit,“ poradila Luciferie. „Pak nikdo pro oči neuvidí.“
Ze stanu vyšly obě společně. Luciferia se vyhoupla na dračí hřbet.
„Ahoj,“ zasyčelo jí v hlavě, jako když do ohniště vylije kýbl vody.
Už teď to byl nejlepší den Luciferiina života. Po dnešku by klidně mohla zemřít. Vždyť na ni promluvil drak ohně. Co víc by si na světě mohla přát? Ale byla démonka… brzy si vzpomněla, po čem všem ještě touží.
Když Jerfelus s pekelnou kněžnou odletěl, Rút se rázným krokem vydala k bojišti.

K půlnoci leželo po kopcích na tisíce mrtvých faunů. A sotva pár set vojáků. Smrť projížděl na velkém grošákovi a roztínal z jeho hřbetu pouta mezi tímto a oním světem. Mezi bojujícími se procházeli démoni a sbírali duše padlých do velkých plátěných pytlů. Ne každý je viděl. Ve válečných vřavách byli chránění.
Esrevinu seděl tam, kde ráno a Kazi sama stála v první linii. Mimo ochranných kouzel nepoužívala žádnou magii.
„Potřebujeme zázrak,“ vyslala k ostatním Naďa. „Není tu s námi dost čarodějů.“
„Už brzy,“ odpověděla Kazi. „Tohle je příležitost, kterou si nenechá ujít, uvidíš.“
„Kdo?“
Kazi jí poslala obraz nedalekého svahu: „Aurelián.“
Naďa se tam obrátila. Z kopce sjížděla malá armáda. Zbroje bojovníků se leskly ve světlech boje a hrály všemi barvami. Dorazili elfové a míšenci v takřka nezničitelných zbrojích s prokletými zbraněmi. Ale nezapojili se do boje. Na něco čekali.
„Kazi?“ ozvala se Stela. „Mně se to nelíbí. Co tu chtějí?“
„Mě,“ vysvětlila Kazi. A přemístila se k elfům.
O chvíli později jela v jejich čele na strašlivém zubatém tvoru, který ze všeho nejvíc připomínal křížence obří tasemnice s měchovcem. Její vyleštěná zlatá zbroj nenechávala nikoho na pochybách. Mince se obrátila. Nad ránem vyčistili bitevní pole od válečných strojů.

Kazi se objevila v nemocnici. Izabela k ní vyběhla a volala: „Zastav to! Pro boha živého, zastav to! Já tě zapřísahám… Oh! Jsi zraněná?“
Zlatovlasá si sundala přilbu. Z úst jí tekla krev a mísila se s proudem slz. Jen zavrtěla hlavou, nebyla to její krev. Prošla se z jednoho konce nemocnice na druhý.
„Máme nanejvýš třicet minut,“ řekla Izabele, „pak na nás zaútočí znovu.“
„Kazi, umírají tu nevinní.“
„Já vím, to je válka.“
„Vidíš tamhle tu velkou skupinu faunů?“ pokračovala Izabela. „Někde uprostřed bys našla ležet ženu. Jmenuje se Petula a je tam celý den.“
„Je válka,“ opakovala Kazi.
„Ale není to jejich válka!“
„Ale je,“ odporovala Kazi. „Sbor sáhl zcela neoprávněně na život Paní.“¨
„Kazi!“
„Viděla jsem ji umírat.“
„Také jsem dnes viděla hodně umírání.“
„A co mám podle tebe dělat? Tohle je vyhlazovací válka. Fauni nemohou žít v zemi jako je tahle. Není co vyhrát. Cílem je smrt.“
„Ukonči to.“
„Jak?“
„Jakkoliv.“
Asi minutu tam jen tak stály a dívaly se na sebe. Pak Kazi s tichým prasknutím bez rozloučení zmizela.

Počasí hrálo pro ni. Nad budovu vlády se právě vyhouplo zlaté slunce. Nevzala si přilbu, aby bylo jasné, kdo přichází a s prvními jasnými slunečním paprsky pomaličku otevřela dveře do síně, kde se hlasovalo o zákonech a kde se připravovalo naplnění vůle předsedajícího.
Kráčela pomalu. Většina přítomných spala. Nezmýlila se. Zůstali tu přes noc. Předsedající chtěl vše skončit co nejrychleji. To vyžadovalo dát do toho všechno. Sám předsedající seděl na druhém konci sálu, vyvýšený a osamělý a chrápal. Okolo ní muselo být na sto tisíc mágů a čarodějek. Těm, kteří byli vzhůru v prvním okamžiku vůbec nedošlo, co se děje. Potom spustili poplach a sesypali se na ni. Tolik kleteb na jednu hlavu ještě nedopadlo. V oblaku jisker a kouře ji ani nebylo vidět. Když se oblak rozplynul, stála deset metrů od rozespalého předsedajícího. Bez jediného slova natáhla ruku a ukazováčkem mu pokynula, aby šel k ní.
Předsedající si promnul oči, zesinal a držel se svého křesla jako klíště. Naklonila hlavu ke straně. Čekala.
„Popros,“ řekla Kazi. „Popros o milost a já odejdu.“
„Prosím,“ škytl zajíkavě, „smiluj se nade mnou.“
„Popros líp,“ žádala znovu. Všichni se po neúspěšném útoku už jen dívali.
Padnul na zem, spínal ruce a prosil, ne škemral… aby se nad ním smilovala. Usmála se a špičáky se zaleskly na slunečním světle. Postoupila kupředu.
„Ale slíbila jsi, že…“ sípal předsedající.
„… že odejdu,“ dokončila Kazi a chytla ho za krk. „A taky to udělám. Ale ty půjdeš se mnou.“
Tiché prasknutí a byla pryč. A sbor tam zůstal sám s prázdným křeslem svého vůdce.

Boj ustal. Kazi stála tam, co předchozího dne. U nohou jí ležel jakýsi velký balík. Než si kdo stihl skutečně uvědomit, co se děje, balík padal dolů a Kazi cosi držela v levé ruce. Pak to zvedla do výšky. A pak to prvním z nich došlo. Kazi podřízla předsedajícího jako prase, které tolik připomínal. Úplně mu oddělila hlavu od těla. Tehdy se proudy slz, které se jí valily z očí, zastavily. Událost, která se zapsala do dějin jako jednodenní válka, skončila. Armáda se stáhla. Hydra byla na krátkou chvíli bez hlavy. Byl čas pochovat padlé.

Všechny teď pomáhaly v nemocnici.
„Uvědomuješ si,“ mračila se Naďa, „že to je jen dočasné řešení?“
„Ne, pokud se moje matka stihne postavit na nohy,“ nesouhlasila Kazi.

Večer byl v horách hromadný pohřeb. Fauni nosili mrtvé tam, kde se hory otevíraly do jádra a posílali je k věčnému odpočinku do srdce Země. Ticho trvalo dlouho. S posledním mrtvým někdo zanotoval:
„Mezi horami, louka zelená…“
A hned se připojil celý sbor hlasů:
„Mezi horami, louka zelená,
zabili pannu, panenku, pannu,
krev je červená.
Zabili pannu, panenku, pannu,
krev je červená.

Když ji zabili, zamordovali,
když ji zabili, zamordovali,
všichni její bratři, bratříčci, bratři,
slzy plakali.
Všichni její bratři, bratříčci, bratři,
slzy plakali.

Ej slzy, slzy, slzy krvavé,
ej slzy, slzy, slzy krvavé,
na počest sestře, sestřičce, sestře,
zamordované.
Na počest sestře, sestřičce, sestře,
zamordované.

I šli do boje, věrní faunové,
i šli do boje, věrní faunové,
padli v tom boji za sestru svoji,
věrní faunové.
Padli v tom boji za sestru svoji,
věrní faunové.“ (20)

(20) pozn. autora: Československý čtenář jistě poznává, že jde o úpravu naší známé lidové písně „Mezi horami“ či „Medzi horami“.